Některé myšlenky se naučíte. Jiné s nimi žijete pomalu, až tiše přeuspořádají váš přístup k obyčejnému dni. Toto je osobní esej o druhém druhu — první osoba, která prochází hinduistickým způsobem myšlení, neboli Sanatana Dharmou, napsaná ne jako návod, ale jako zkušenost jednoho člověka, který se snaží podle ní žít. Čtěte ji jako zápisník přítele: soubor myšlenek k zamyšlení, ne dogma k přijetí.
Upozornění: Moje zkušenost může působit idealizovaně a romanticky, a do jisté míry tomu tak je. Každá filozofie nebo náboženství je především ideálem, k němuž směřujeme, i když ho pravděpodobně nikdy plně nedosáhneme. Koneckonců ten, kdo takové dokonalosti dosáhne, přestává být člověkem a stává se Božským.
Hinduismus mě nezměnil kouzelně v okamžiku, kdy jsem přijal jeho myšlenky. Nedělal ze mě lepšího člověka jen proto, že jsem pochopil a přijal jeho filozofii. Ale dal mi něco ještě cennějšího — základ životních principů a hodnot, které mě vedou vpřed. Díky němu jsem se naučil uvolnit úzkost a pochybnosti při obtížných rozhodnutích.
Sám hinduismus vás nezlepší — pouze každý čin vykonaný v souladu s dharmou může.
Pravá proměna spočívá právě v praktické aplikaci dharmy, jak pro mě, tak pro svět kolem mě.
Hinduismus: způsob myšlení a vnímání života
Pro mě hinduismus není ani náboženství v konvenčním smyslu. Je to způsob myšlení a vnímání světa, který zahrnuje každý aspekt života, od rituálů po každodenní činnosti. Učí nás vidět posvátné v obyčejném a žít tak, aby nás to každý den přibližovalo k harmonii.
Ale Sanatana Dharma (सनातन धर्म) jde ještě hlouběji. Je to „věčný zákon“ nebo „věčná cesta“ — soubor univerzálních principů, které jsou neměnné v čase. Tyto principy dharmy rezonují v širší rodině indických tradic, dědictví, které hinduismus sdílí s buddhismem, džinismem a sikhismem, z nichž každý nese tuto myšlenku svým vlastním způsobem. Pro mě se Sanatana Dharma stala víc než filozofií. Stala se kompasem, který mi pomáhá procházet životem vědomě, s respektem ke všem živým bytostem.
Satya (सत्य): pravda jako způsob bytí sám sebou
Satya není jen pravdivost ve slovech. Je to celá filozofie života. Učí nás být upřímní k sobě i k ostatním, zanechat předstírání a nesnažit se vypadat jako někdo, kým nejsme. Došla jsem k poznání, že neupřímnost vzniká, když nechápeme svou pravou podstatu a roli ve světě. Ta mezera vytváří vnitřní nepohodlí a zkresluje náš pohled na realitu.
Satja vás učí být tím, kým jste.
Nyní se snažím své myšlenky a pocity vyjadřovat otevřeně, bez strachu z toho, že budu vypadat zranitelně. To mě osvobodilo od potřeby hrát role a umožnilo mi žít v větší harmonii se sebou samým.
Éra, kdy pravda vládla v každém koutě světa, se nazývala Satja Juga. I když nyní žijeme v Kali Juze — věku nevědomosti a konfliktu — hledání pravdy zůstává vodící hvězdou.
Mokša (मोक्ष): osvobození od připoutanosti a cyklu znovuzrození
Dříve jsem si myslel, že smysl života spočívá v úspěchu, uznání a dosažení vnějších cílů. Věřil jsem, že tyto úspěchy mi přinesou skutečné uspokojení. Ale časem jsem si všiml, že i ty nejvýznamnější vítězství mě nechávala cítit uvězněného vnitřní prázdnotou. Mír, který jsem hledal, byl vždy pomíjivý, klouzal mi mezi prsty jako voda. Každý vrchol, kterého jsem dosáhl, odhalil nové, strmější svahy a každý úspěch vyvolal nové touhy.
V určitém bodě jsem začal přemýšlet: co když je samotná představa, že mír lze najít mimo nás, iluzí? Tato myšlenka mě vedla k hlubšímu pochopení mokši (मोक्ष). Jak jsem ji začal vnímat, mokša není odměnou za světský úspěch ani výsledkem duchovní praxe. Je to stav vnitřní svobody — který vzniká, když potřeba být někým nebo něčeho dosáhnout v očích druhých tiše mizí.
Mokša je okamžik, kdy objevíte, že vše, co jste hledali, bylo vždy uvnitř vás.
V jádru mokši leží osvobození od samsáry (संसार) — nekonečného cyklu narození, smrti a znovuzrození. V hinduistické filozofii každá akce (karma) vytváří následky, které duši vážou na tento cyklus reinkarnace. Dokud zůstáváme uvězněni v touze, připoutanosti a nevědomosti, duše (atman, आत्मन्) přijímá nové životy a opakuje stále stejné vzorce. Mokša nabízí svobodu od tohoto opakování — ne útěkem ze života, ale viděním za iluze, které vytvářejí utrpení.
Osvobození od připoutanosti neznamená odstoupení od světa nebo opuštění odpovědnosti. Znamená to přijmout život takový, jaký je, bez nutkání ho měnit nebo ovládat. Není to vzdání se, ale účast bez lpění. V tomto stavu už život nevnímáte skrze očekávání nebo ambice, ale jako plné vyjádření přítomného okamžiku.
Mokša není honba za klidem, ale uvědomění si klidu v nepřítomnosti snažení.
Toto pochopení změnilo můj způsob života. Naučilo mě, že klid nelze najít vnějšími úspěchy, ale přijetím ukončení nekonečného honění. Cyklus touhy a očekávání je jen hrou mysli a mokša mi připomíná, že z této hry mohu kdykoli vystoupit. Každá zkušenost, každý okamžik už obsahuje vše, co potřebuji k pocitu svobody.
Dharma (धर्म): žít v harmonii s povinností a přírodou
Dharma není jen morální povinnost, ale vrstevnatý, dalekosáhlý pojem. Zahrnuje celý řád světa, osobní i kosmický. Pro mě se dharma stala nejen kompasem správného jednání, ale i způsobem, jak pochopit své místo v širším obrazu života.
Dharma se mění podle životní etapy, povolání a okolností. Každý z nás má svou vlastní roli a povinnost: co je správné pro jednoho, nemusí být správné pro druhého. To nás učí respektu k odlišnostem a uznání, že každý kráčí svou vlastní cestou.
Následovat svou dharmu znamená kráčet životem v souladu se sebou samým a světem.
V praxi to znamená plnit své povinnosti s ochotou a respektem. V mezilidských vztazích to může znamenat starat se o blízké; v práci dělat svou práci s integritou. I když si toho ostatní nevšimnou, následování své dharmy přináší tichý vnitřní klid, protože víte, že děláte správnou věc.
Ale dharma není jen soubor pravidel. Vyžaduje také schopnost rozpoznat, kdy je třeba vystoupit za běžné rámce. Život je složitý a nepředvídatelný, a někdy musíme své povinnosti plnit pružněji. Moudrost spočívá v rozlišení skutečných povinností od vnucených závazků.
Žít podle dharmy neznamená slepě dodržovat pravidla — znamená to hledat harmonii v každém činu.
Plnění svého dharmy vytváří dobrou karmu, která vám pomáhá na cestě k mokše. Vědomé činy, vykonávané bez očekávání odměny, nás postupně osvobozují od připoutanosti a ega. Dharma mě učí nahlížet na život nejen skrze vlastní touhy, ale i skrze odpovědnost vůči druhým a světu.
Karma (कर्म): jak mé činy formují realitu
Karma (कर्म) je univerzální zákon příčiny a následku. Všechno, co děláme, říkáme nebo dokonce myslíme, zanechává stopu, a tato stopa formuje to, co přijde dál. Karma naznačuje, že život, který právě žijeme, není náhoda; je utvářen našimi činy, v tomto životě a podle tradice i v životech minulých. Pochopení karmy mi přineslo užitečnou změnu pohledu: nejsem obětí okolností, ale do značné míry autorem své vlastní reality.
Každý čin vykonaný s intencí (संकल्प, sankalpa) je jako semínko, které nakonec vyklíčí a přinese plody. Pokud je čin zakořeněný v laskavosti, poctivosti a soucitu, směřuje k harmonii a radosti. Pokud vychází z sobectví, chamtivosti nebo zloby, směřuje k utrpení a překážkám.
Karma je neustálou připomínkou, že každý myšlenka a každý čin má význam.
Když jsem poprvé četl Bhagavad Gítu (भगवद् गीता), můj pohled na karmu a život se opět změnil. Jednou z nejtěžších otázek pro mě byla existence zla. Proč lidé trpí? Proč zlo existuje, když je Bůh? Hinduistické myšlení nabízí mnoho odpovědí — karma, mája, božská hra — a Gíta nepodává jednu jasnou doktrínu. Ale jedno, co jsem si z ní odnesl, je, že zlo není tolik božím trestem, jako spíše důsledkem svobody vůle, kterou máme. Svými činy uvádíme do pohybu karmu, která přináší jak dobro, tak utrpení.
Zlo není sesláno shůry — rodí se z našich rozhodnutí a činů.
Gíta mě také naučila, že těžkosti jsou příležitostí k růstu a uvědomění. Když čelíme utrpení, učíme se rozlišovat správné od špatného a svými volbami formujeme, co přijde dál. Karma, jak ji chápu, je nestranná: vrací nám to, co jsme zaseli, a tím nám dává šanci pochopit důsledky našich činů a změnit svou cestu.
Karma mě učí, že i když se výsledky mých činů neobjeví hned, časem se obvykle projeví. Proto stojí za to jednat vědomě, bez očekávání okamžité odměny. Následování dharmy (धर्म) mi pomáhá vyhnout se negativní karmě a procházet životem s pocitem odpovědnosti. Dharma je můj kompas, který mě vede k jednání v souladu s mou pravou podstatou a povinností.
Karma nám připomíná, že svou budoucnost tvoříme každým okamžikem přítomnosti.
Tento způsob myšlení změnil můj přístup k obtížím. Nyní vidím, že i těžké situace mohou nést lekce, které potřebuji. Každé setkání, každá situace je příležitostí vytvořit novou karmu a budovat harmoničtější vztahy — se sebou samým i s okolním světem.
Pokud se něco z toho uchytí, obvykle to chce malou, opakovatelnou formu — denní praxi založenou na těchto myšlenkách, ke které se vracíme ráno a večer, spíše než jednorázové rozhodnutí.
Ahimsa (अहिंसा): cesta nenásilí a laskavosti
Ahimsa (अहिंसा) není jen vyhýbání se fyzickému násilí, ale snaha neškodit v myšlenkách, slovech i činech. Pochopil jsem, že i negativní myšlenka nebo zraňující slovo škodí — nejen druhým, ale i mně.
Pravá síla spočívá v udržení míru v sobě i kolem sebe, i tváří v tvář agresi.
Praktikování ahimsy mě učinilo vnímavějším k tomu, jak zacházím s ostatními. Formovalo mé návyky: zvolil jsem vegetariánství jako způsob, jak respektovat život zvířat, a snažím se řešit konflikty mírně. Ahimsa mě naučila hledat řešení, která přinášejí mír místo rozporů.
Každá živá bytost je s námi spojena a laskavost vůči druhým se nám vrací stejnou měrou.
Tento princip mě také povzbudil, abych se o sebe lépe staral: abych zmírnil sebekritiku a setkal se se svými nedostatky s určitou soucitem. Ahimsa začíná uvnitř — přijetím sebe sama takového, jaký jsi — a teprve potom se rozšiřuje do vztahu se světem.
Brahman (ब्रह्म) a Advaita (अद्वैत): jednota veškeré existence
Pochopení Brahman (ब्रह्म) pro mě bylo zlomovým bodem. Brahman je všudypřítomná realita, která prostupuje vším. Je nad časem a prostorem a nemá žádnou formu, přesto se projevuje ve všem — od atomů po božstva jako Šiva (शिव) a Višnu (विष्णु). V každém z nás leží úlomek této nejvyšší reality — atman (आत्मन्), naše duše.
Cílem je uvědomit si, že atman a Brahman jsou jedno, a skrze toto pochopení nalézt osvobození od utrpení.
Když jsem se ponořoval hlouběji do filozofie Advaita (अद्वैत), začal jsem vidět, že mnoho rozlišování, která děláme — mezi lidmi, mezi dobrem a zlem, mezi životem a smrtí — jsou podle tohoto pohledu iluze (माया, maya) vytvořené myslí. Na nejhlubší úrovni platí, že vše je propojené, vyjádřením jednoho celku. Rozdělení mezi mou duší a nejvyšší realitou existuje pouze v mé vlastní mysli.
Když pochopíte, že všechny rozdíly jsou iluze, přichází pravý klid a svoboda.
Toto uvědomění změnilo můj pohled na svět a uvolnilo sevření úzkých identit — rasy, náboženství, kultury. Přestal jsem lidi vnímat skrze tyto čočky a začal jsem si uvědomovat, že každý člověk je součástí téhož Brahmana. Nyní se snažím vidět duši v každém, nikoli štítky nebo role, které nosí.
Když v každém člověku vidíte útržek Brahmana, je snazší přijmout ho takového, jaký je.
Toto uvědomění mi přineslo pevnější vnitřní klid a naučilo mě setkávat se se světem s tolerancí a soucitem. Pod povrchem rozdílů jsme všichni projevy stejného celku.
Respekt k rozmanitosti a mnoha cestám k Božskému
Jednou z nejvíce inspirujících myšlenek pro mě je uvědomění, že v hindském myšlení neexistuje jediná správná cesta k Božskému. Tato filozofie přijímá rozmanitost ve všem — v přesvědčeních, rituálech, praktikách i způsobech hledání. Každý člověk je jedinečný a jeho cesta k pravdě nemůže být omezena striktními pravidly nebo dogmaty.
Duchovní cesta není soubor dogmat, ale osobní putování, kde si každý volí svůj vlastní rytmus a směr.
Existují různé jógy (योग) — cesty praxe — které pomáhají lidem na duchovní cestě:
- Bhakti jóga (भक्ति योग) — cesta lásky a oddanosti, pro ty, kdo se spojují s Božským skrze uctívání a hluboký cit.
- Jnana jóga (ज्ञान योग) — cesta poznání, která vede hledače k pravdě skrze rozjímání a sebepoznání.
- Karma jóga (कर्म योग) — cesta nesobeckého jednání, kde se člověk skrze službu druhým přibližuje k osvobození.
- Rádža jóga (राज योग) — cesta meditace a sebekázně, která otevírá dveře k vnitřnímu klidu.
Tyto různé cesty ukazují, že každý z nás si může vybrat přístup, který mu rezonuje. Učí nás, že osvícení lze dosáhnout mnoha způsoby — činem, láskou, poznáním nebo meditací. Mnoho tradic proto drží japa malu se 108 korálky
Pravda není výsadou jediné cesty. Všechny cesty vedou ke stejnému cíli.
Co mě nejvíce inspiruje, je, jak polyteismus a monoteismus existují vedle sebe v této filozofii. Někteří vidí Božské v mnoha bozích, z nichž každý nese jiný aspekt nejvyšší reality; jiní dávají přednost uctívání jedné nejvyšší síly. Oba chápou, že za všemi těmito formami stojí stejný Brahman (ब्रह्म). Pro některé je domácí oltář místem, kde se toto sjednocuje — mosazné figurky Šivy, Višnu a Ganeši slouží jako kulturní středobod tichého koutku, nikoli jako objekty nároků.
Každá božská bytost je oknem do téže nekonečné reality.
Tato otevřenost, tato absence dogmat mi dala svobodu prožívat spiritualitu jako cestu přijetí a objevování, nikoli jako seznam pravidel k dodržování. V Sanatana Dharmě se rozmanitost nejen toleruje — je oslavována. Tento pohled nás učí respektovat víry druhých a vidět hodnotu v každé praxi, i když se liší od té naší.
Každá cesta má svůj smysl. Nezáleží na tom, jak kráčíš, ale že tvé srdce zůstává otevřené.
To mě osvobodilo od potřeby naplňovat očekávání druhých a naučilo mě respektovat cesty ostatních. Spiritualita není soutěž, ale prostor pro objevování, kde každý může najít svou vlastní cestu a kráčet po ní svým tempem.
Čas jako cyklický a věčný
V Sanatana Dharmě je čas vnímán jako cyklus (युग, yuga), nikoli jako přímá linie. Všechno v životě prochází opakujícími se fázemi: narození, růst, úpadek, obnova. Stejně jako den následuje po noci a jaro přichází po zimě, i události našich životů se řídí cyklickým vzorem.
Nic netrvá věčně — ani radost, ani utrpení. Všechno přichází a odchází, aby se znovu vrátilo.
Tento pohled na čas mi dává trpělivost a odolnost. Zkoušky a těžkosti, jako Kali Yuga (कलियुग) — věk temnoty — podle této kosmologie ustoupí Satya Yuze (सत्ययुग), věku pravdy a harmonie. Uvědomění si cyklické povahy existence mi pomáhá přijímat těžké chvíle s vědomím, že jsou dočasné.
Pokud je dnes večer tma, zítra jistě přijde světlo.
Klíčovou součástí tohoto pohledu na svět je dlouhodobý horizont. Život nekončí jednou inkarnací — každý čin zanechává otisk, který formuje nejen tento život, ale podle tradice i ty, které přijdou. Reinkarnace (पुनर्जन्म, punarjanma) a samsára (संसार) popisují cestu duše skrze mnohá zrození a smrti, během níž se učí a vyvíjí.
Cílem není krátkodobý úspěch, ale trvalý růst, který přesahuje jeden život.
Vnímání času jako cyklu mě učí neulpívat na okamžitých výsledcích. Uvolňuje mě to od mnoha obav a umožňuje mi ocenit samotnou cestu. Důležité není, kolik toho v krátkém okamžiku dosáhnu, ale že každý čin a snaha přispívají k mému růstu.
Pravá moudrost spočívá v tom, vidět za hranice přítomného okamžiku a vědět, že každý je součástí delší časové nitě.
Respekt k přírodě a životnímu prostředí
Příroda je považována za posvátný projev Božského. Všechno kolem nás — řeky, hory, stromy, zvířata, dokonce i živly — je vnímáno jako naplněné Brahmanem a propojené s námi skrze sdílenou energii. V Sanatana Dharma nejsou lidé vládci přírody, ale nedílnou součástí celku, povolanou žít v harmonii s celkem.
Příroda není jen kulisou našich životů, ale živoucí tkaninou vesmíru, do které jsou naše duše vpleteny.
Tyto víry se odrážejí v každodenní tradici. Přírodní prvky jsou uctívány jako posvátné, protože se věří, že nesou různé aspekty Božského. Řeka Ganga (गंगा) je ctěna jako živá bohyně, která očisťuje a žehná. Koupání v jejích vodách není jen rituálem, ale i vyjádřením vděčnosti za její štědrost a životodárnou sílu.
Vody Gangy nejsou jen proudem, ale dotekem věčnosti.
Stromy mají také zvláštní místo. Tulsi (तुलसी), považovaná za inkarnaci bohyně Lakšmí, přináší prosperitu a ochranu domácnosti. Bilva (बिल्व), spojená s Šivou, se často používá při uctívání. Peepal (पीपल) a Banyan (वट) symbolizují moudrost a dlouhověkost, jejich větve vytvářejí přirozená místa pro meditaci. Lidé kolem jejich kmenů vážou posvátné nitě, modlí se za zdraví a hledají ochranu.
Každý strom je tichým strážcem, který nabízí stín a klid těm, kdo ho hledají.
Tato úcta učí, že žít v souladu s přírodou není jen odpovědnost, ale duchovní praxe. Respektováním přírodního světa vzdáváme hold přítomnosti, kterou v něm cítíme, a uznáváme svou roli v udržování rovnováhy života.
Respekt k starším
Respekt k starším není jen zdvořilost, ale hlubší praxe. V hinduismu jsou rodiče, učitelé a starší lidé považováni za průvodce poznáním a strážce tradice, kteří předávají moudrost z jedné generace na druhou. Pomáhají nám porozumět světu a najít si v něm své místo.
Respektování starších je uznáním, že naše životy jsou propleteny s nití historie a tradice.
Jako projev úcty je zvykem dotknout se nohou starších nebo se před nimi poklonit a žádat jejich požehnání. Postupem času jsem pochopil, že tento úkon je víc než formalita. Pro mě se stal symbolem vděčnosti za jejich zkušenosti a životní lekce — připomínkou, že jejich moudrost je zdrojem, který podporuje mou vlastní cestu a pomáhá mi růst.
Respekt k starším nás také učí pokornosti a vděčnosti. Připomíná nám, že každý z nás je součástí něčeho většího a že je naší povinností nést tradiční hodnoty dál a udržovat kulturu živou pro ty, kteří přijdou po nás. Nežijeme jen pro sebe; předáváme pochodní dál, aby spojení mezi generacemi zůstalo neporušené.
Přijímáním moudrosti minulosti se stáváme článkem v řetězu, který spojuje generace.
Rituály a symboly: duchovní uvědomění v každodenním životě
Rituály a tradice proměňují život v smysluplný cyklus, kde každá fáze a událost má váhu. Učí mě zastavit se v klíčových momentech a setkat se s nimi vědomě, aniž bych se ztrácel v shonu dne. Tyto praktiky dávají strukturu, díky níž i obyčejné činnosti nabývají hloubky a spojují mě s něčím větším než je běh rutinních dnů.
Rituály jsou způsob, jak vetkat posvátné do tkaniva každodenního života.
Každý rituál — ranní pozdrav slunci nebo složitější přechodový obřad — mi pomáhá naslouchat proudu času, cítit přítomný okamžik a vnímat hlubší realitu za ním. Místo abych jen tak plul životem, vidím ho jako nepřetržitý, harmonický cyklus, kde každý okamžik si zaslouží pozornost.
Není třeba, aby to bylo složité. Stačí malý, upřímný rituál: zapálit tyčinku kadidla nebo santalového dřeva na začátek sezení, zpívající mísa k otevření sezení, esenciální oleje pro nastavení nálady klidu nebo svíčku, která označí roh místnosti jako posvátný. Žádný z těchto předmětů za vás práci neudělá; tradice je spojuje s praxí. Pojmenujte záměr, který si nastavujete, a nechte předmět držet tón, ke kterému se během dne vracíte. Někteří lidé nosí stejnou myšlenku na těle — minerální náramek jako tichou připomínku — ne kvůli nějaké moci, kterou by měl, ale jako bod, který přivádí mysl zpět.
Symboly také hrají svou roli. Fungují jako duchovní jazyk, nesoucí to, co slova nedokážou plně vyjádřit. Symboly — mandaly, posvátné vzory, obrazy božstev — mi umožňují spojit se s neviditelným. Jejich význam se postupně odhaluje skrze rozjímání a tiché porozumění.
Symboly nám připomínají, že za viditelným světem leží hlubší realita.
Díky rituálům a symbolům jsem se naučil žít více vědomě, nacházet význam v věcech, které se dříve zdály obyčejné. Každý gest, každý čin se stává součástí pokračující cesty — naplňující život nejen krásou, ale i smyslem.
Závěr: mezi úsilím a přijetím
Ponoření se do hinduismu mi skutečně změnilo pohled, ale nemohu tvrdit, že mě to proměnilo v klidnou, osvícenou osobu. Každý den je stále boj — se světem i se sebou samým. Filozofie nabízí vedení, ale realita, jako vždy, je složitější. I když znám tyto principy, stále dělám chyby, cítím hněv a lpím na věcech a lidech, které bych už dávno měl nechat jít.
Následovat dharma nebo se osvobodit od připoutanosti není v praxi snadné. Někdy mé činy nejsou poháněny ušlechtilými úmysly, ale strachem a starými zvyky. Jsou dny, kdy se zdá, že všechno jde špatně, a myšlenky na karmu nebo nenásilí příliš nepomáhají. Hinduismus však nikdy nesliboval dokonalý život bez utrpení — jen naznačuje jiný způsob pohledu na věci.
Oceňuji myšlenku, že dokonalost je nedosažitelná, a že to je v pořádku. I když se mi nedaří žít podle ideálů, důležité je neztratit směr. Možná duchovní růst není o tom být stále klidný a spravedlivý, ale o přijetí zranitelnosti a nedokonalosti a přesto jít dál. To mi přijde upřímné.
Teď se snažím neobviňovat se za své slabosti, ale vidět je jako součást cesty. Hinduismus mě učí, že cílem není stát se dokonalým, ale jednoduše pokračovat v úsilí — den za dnem. To přináší zvláštní úlevu: vědomí, že nemusím být někým jiným ani dokonalým právě teď. Stačí být tím, kým jsem v tomto okamžiku, a posouvat se o něco blíže k tomu, kým chci být.
Máš právo jednat, ale ne na plody svých činů. Nemysli si, že jsi příčinou výsledku, a nehledej útočiště v nečinnosti.
— Bhagavadgíta, 2.47
